Cesta na Kauai

Když je člověk připraven a správně vyladěn, začnou se v životě odehrávat „náhodné“ události, při kterých až „běhá mráz po zádech".

Vše začalo koncem roku 2009, kdy mě spolu s manželem vyzvala kamarádka, Čecho-kanaďanka Marjánka, žijící trvale ve Vancouveru, ke společně sdílenému čtrnáctidennímu pobytu na Kauai. Marjánka na tomto havajském ostrově tráví každoročně několik týdnů a občas si přizve ke společnému sdílení někoho ze svých přátel i z Čech. Její nabídka nás poněkud zaskočila. Na naší rozpačitou odezvu zareagovala slovy, že se jí prý ještě nestalo, že by musela někoho přemlouvat. Po vyslovené nabídce se totiž okamžitě z podvědomí vyplavily do vědomí obavy z tak daleké cesty, kterou si navíc musíme zajistit komplet sami (dosud jsme cestovali pouze prostřednictvím cestovek a nejdále to bylo do Řecka), také naše ne příliš dokonalá angličtina a představa nutných výdajů říkaly na tento "bláznivý" nápad jasné NE! .....
Odmítli jsme tedy pozvání pro výše uvedené důvody, ale vzápětí jsem poprosila o 24 hod na roz­myšlenou s tím, že se na to musím nejdříve ve svých vizích podívat. Resumé bylo asi v tomto duchu : nutnost překonat všechny formy strachu ... čeká nás tam dobrodružství ... a z nějakého nejasného důvodu po nás Vesmír chce, abychom byli v tu dobu na onom místě. Vzali jsme to tedy jako výzvu osudu a na nabídku, byť trochu rozechvěle, souhlasně kývli.

Začaly nám horečnaté přípravy na cestu, neboť odlet byl již za 3 měsíce. Přihlásili jsme se do mě­síčního intenzivního kurzu anglické konverzace, díky Googlu Earth jsme nastudovali snad každý čtvereční metr ostrova Kauai, na internetu i po známých nasávali informace o leteckém cestování do USA i o samotném ostrově.
A začaly se dít i věci "náhodné", které nám jednak pomáhaly vše v termínu zvládnout, ale které stejně tak prověřovaly i naše emoce.
Zvládli jsme v rekordním čase vystavení biometrických pasů vč. sejmutí otisků, které moje prsty nechtěly na řadu pokusů vůbec vydat ... :-)
V této době jsme dostali tip na velmi zajímavou knihu o komunikaci s delfíny od Ilony Selke - „Moudrost delfínů“. Za pár dní na to nám volala jiná kamarádka - prý si výše uvedenou knihu musí­me sehnat a přečíst ještě před odletem. Ilona zde totiž popisuje nejen svou cestu na Kauai za delfí­ny, ale i místa pobytu, kde jsme se i my sami měli vyskytovat. Knihu jsme doslova zhltli jedním de­chem a zanechala v nás tak silný dojem, že jsme neváhali a Iloně jsme o svých pocitech z knihy i o své cestě napsali. Již následující den jsme měli v poště její milý dopis i s doporučeními.

Jak se blížil čas odletu, byla jsem stále nervóznější. Ačkoliv jsem se velmi těšila na dobrodružství na druhé straně severní polokoule, narůstal ve mně nejasný pocit, že tato výzva není jen o vypořá­dání se s naší první cestou „na vlastní pěst“, ale že po mně bude Vesmír chtít na ostrově „nějakou práci“. Jenže co když zrovna nebude fungovat má intuice a já „nic neuvidím“, „nic neuslyším“ …  Ani ve vizích se mi nechtěla ukázat konkrétnější podoba toho, co nás na místě čeká.
Mou nejistotu ještě posílila událost, která se stala dva dny před odletem. Stejná kamarádka nás vy­táhla na film „Avatar“ s tím, že ho musíme vidět ještě před odletem. Film nás velmi zasáhl, mne zejména scéna, kdy hlavní hrdina otevírá své srdce Velké Matce - Prameni veškeré síly : uvědomuje si v ní, že byl pro svou roli záměrně vybrán, aby splnil daný úkol a prosí o pomoc, neboť si je vědom, že na něj sám nestačí. Přesně stejné pocity jsem prožívala i já. Cítila jsem obrovskou zodpo­vědnost za něco, co se má na Kauai přihodit, čeho se mám zúčastnit, avšak svazovaly mne obavy a nejistota, zda na to doopravdy stačím. Později téhož dne, při společné rekapitulaci filmu a zejména této scény, přeběhl po mém těle mrazivý pocit, nebyla jsem schopna to udýchat a rozbrečela jsem se.

Nastal 19. únor - den odletu - a já se konečně po vystoupání letadla do letové hladiny dostala při po­hledu z výšky na Matku Zemi do patřičného nadhledu a klidu. Odevzdala jsem všechny svoje strachy a spočinula v důvěře v to, že se vše děje tak jak má.
Díky své předchozí obavě z cesty jsem si předem „prohlédla“ všechy etapy letu a viděla je jako bez­pečné. Dokonce jsem byla Shůry opakovaně ujištěna, že i dvouhodinový limit, který máme v New Yorku na přestup do dalšího letadla pro přelet do Los Angeles, stihneme. Během této doby musíme zvládnout imigrační pohovor, nové odbavení a ještě najít místo nového nástupu do letadla. Situace na místě přitom vypadala přímo beznadějně - přistáli jsme na letišti JFK v době oběda, kdy fungo­vala necelá třetina přepážek a příletová hala byla plná lidí. Vždy se ale nakonec objevil nějaký anděl v lidské podobě, který nám pomohl. Buď nás vytáhl z poloviny fronty čekajících a postavil nás pří­mo před odbavovací okénko, nebo nám zajistil hladký průběh u následného nového odbavení. Sku­tečně v nás hrklo, když jsme doběhli 10 min. před odletem k nástupnímu "gejtu" a ten byl již za­vřený, abychom se vzápětí dozvěděli, že jdeme naopak brzy, jelikož letadlo dosud nestačili po před­chozím letu uklidit a proto byla brána "ještě" zavřená.… čekalo se zkrátka na nás, abychom to stihli :-)

Následujícího dne večer nás na letišti v Lihue přivítal svěží havajský vzduch, plný letních vůní a tepla, i když i zde v únoru  mají zimní období. Okamžitě jsme se nejen cítili jako doma, ale my jsme věděli, že zde „doma“ skutečně jsme.

Kauai je nejsevernějším a zároveň nejstarším z havajských ostrovů, pozůstatkem bájné Lemurie. Je nejzelenější a podle Marjánky i nejkrásnější. Ve středu ostrova se tyčí vrchol vyhaslé sopky - nejpo­svátnější místo starých Havajanů. Zároveň jde údajně o nejdeštivější místo na Zemi - oproti českým 3/4m vodního sloupce za rok, spadne zde 10-15 metrů. Doposud nikdy jsem necítila tak silné a mocné energie jako právě zde - v kráteru této sopky, byť z kokpitu vrtulníku při vyhlídkovém letu nad ostrovem.

Tradiční havajské léčitelství "Huna" si již dávno přitáhlo i Marjánku, která při svých pravidelných návštěvách ČR šíří jeho poselství. Energie jsou na havajských ostrovech velmi jemné a lehké. I proto se vizualizovaná přání zde zhmotňují neuvěřitelně rychle. A Marjánka nám to předváděla v praxi jak na běžícím pásu. Nazývala to : něco si „uhunit“.
Poprvé to bylo na duchovním setkání, kterého se účastnilo cca 600 lidí ze všech okolních havaj­ských ostrovů. Snad každý přispěl na lístek do tomboly. Výhrou bylo 10 CD s havajskou hudbou. Marjánka nejprve prohlásila, že má již snad všechny CD z ostrovů a že již další nepotřebuje, pro­tože vždy v tombole nějaká vyhrála. Těsně před zahájením tomboly si to ale rozmyslela s tím, že by CD potřebovala pro svého kamaráda. Samozřejmě byla jedním z deseti lidí, kteří vyhráli :-)
Podruhé se Marjánce u oka objevilo cosi, co připomínalo ječné zrno. Pravila, že si potřebuje "uhunit" nějakého očního lékaře, aby nemusela na kliniku. Povedlo se jí to hned druhý den. Potkali jsme ji při večerním pikniku v jedné zátoce, kde si na lavičce družně vyprávěla s jednou paní, kte­rou si přišel po hodince vyzvednout její manžel. Jak se vzápětí ukázalo, byl dokonce šéfem zdejší oční kliniky :-)
Marjánka se za našeho společného pobytu dopovala různými výživovými preparáty, jako např. extraktem z grepových jader. Jednoho dne se ale dostavily nespecifikovatelné zažívací problémy. Začali jsem si dělat z Marjánky legraci, že by si do třetice mohla uhunit nějakého gastroenterologa. A tak se i stalo. Dva dny na to při pobytu na pláži se s Marjánkou dal do řeči jeden človíček, který skutečně býval gastroenterologem a nyní se věnoval zdravé výživě :-) Vůbec se nedivil, že má Marjánka problémy, neboť kapek z grepových jader měla brát max.5 kapek denně,  na rozdíl od její­ho dávkování 20 kapek :-)                                                    

A jak se přání zhmotňovala nám?
Asi jsme opravdu děti štěstěny. Marjánka nám říkala, že máme ve všem neuvěřitelné štěstí. Prohléd­li jsem si téměř celý ostrov z ptačí perspektivy – tedy z vrtulníku. Byly jsme v něm 3 dvojice a samozřejmě všechny požadovaly výhled z předních dvou sedadel vedle pilota. Komu se zhmotnilo toto přání ?  Pochopitelně nám dvěma :-)
Marjánka několik let hledala nejposvátnější z petroglyfů, vytvořený na lávových kamenech prapůvodními obyvateli, ktrerý je znám pod jménem Rainbow-man. Nám se podařilo zmíněný petroglyf nalézt během 5 minut :-) Ani jsme netušili, že k jeho nalezení musí být splněno několik následujících podmínek: musí být po odlivu, odplaven písek, po dešti, kdy je kámen mokrý.
Když jsem se vydali katamaranem podél jižního pobřeží, připlavalo k nám hejno delfínů asi během 10 minut – což byl naprosto úchvatný zážitek. Podle inspirace z knihy „Moudrost delfínů“, jsem delfíny kontaktovala ještě před naším odletem z Prahy – a oni nás opravdu očekávali :-) Vnímala jsem, že během našeho společného setkání došlo k něčemu, na co slova nestačí …   Viděli jsme na moři velryby s mláďaty, i karety. Marjánka pravila, že nepamatuje, že by někdo měl to štěstí vidět všechny tři druhy během jedné vyjížďky.
Jak jsem se zmínila – Kauai je údajně nejdeštivějším místem na Zemi. Na nás dopadly první kapky ale až šestý den, a to se ani nedalo moc mluvit o dešti. Byly to drobné přeháňky a prvně v životě jsem cítila jak vypadá deštík v tropech – byl neuvěřitelně teplý a příjemný. Zkrátka i počasí nám vyšlo na tuto roční dobu překvapivě příznivě:-)

Na to, jak je Kauai malý ostrov, je toho zde tolik k vidění. Jedním z divů je zmenšený Grand Canyon. Kdo viděl oba dva, potvrdí, že je to zmenšenina toho velkého, jen je zelenější.
Jednotlivé pohledy do kaňonu byly nádherné.
Na konci vyhlídkové cesty je ale místo, které umožňuje pohled na opačnou stranu; ne do kaňonu, ale přes velmi široké údolí na oceán a na pás severozápadního pobřeží, nazvaného "Na Pali Coast". Místo s překrásnou scenérií vnímanou hlavně od moře a s velmi silnou energií (dokonce tak, že náš kamarád, který si sedl před monitor, kde máme fotku tohoto pobřeží uloženou jako pozadí, si musel z tohoto místa odsednout jinam :-)

Právě na tomto místě se mi po zavření očí rozeběhly spontánně vize. V jedné z nich jsem se viděla, jak mne to táhne šikmou chodbou dolů ke vstupu do nejnižší úrovně třípodlažní pyramidy, ve které jsem se uvědomila jako zlatá zářící energie. Následně jsem se protáhla dlouhou štěrbinou ve stropě o patro výš. Nad podlahou jsem se rozdělila na 2 části, abych se pod stropem opětovně spojila do celistvosti. To samé se odehrálo znovu i v posledním podlaží, což mi připomnělo dávné rituální za­svěcení. Když jsem se ocitla nad pyramidou, byla jsem již hmotné povahy. Roztáhla jsem nad sebou obrovský, světelný energetický štít, na který dopadalo něco jako „kameny“. Pravila jsem, že tohle místo i s jeho obyvateli musím ochránit. Ihned poté nastala mohutná exploze a já jsem vnímala cosi jako soustředné kruhy na vodě. Přirovnala jsem to k velkému energetickému třesku podobnému jako z dob Atlantidy.
Marjánka mi následně sdělila, že pyramidy se zde skutečně nacházely, neboť jí jedním domorodcem byly ukázány i jejich zbytky.

Na "Na Pali Coast" vede trasa vyhlášeného havajského treku. Říká se mu "Kahuna Qest" neboli „Šamanova cesta za Poznáním“. Jde o to, že na této cestě máme všichni objevit šamana v sobě.  Do cíle tohoto treku je možné se dostat pouze pěšky, nebo na kajacích, to ale jen mimo zimní období, kdy moře není rozbouřené. Na tento trek jsme se velmi těšili a k jeho uskutečnění se i řádně vybavili - z domova jsme vezli stan, spacáky, karimatky i trekové hole. Jedná se o poměrně náročnou trasu dlouhou v každém směru cca 17,5 km, vedoucí po rozeklaném úbočí místy značně strmých svahů, v tropickém pralese i na volném pobřeží. Cestu značně ztěžuje často rozmáčený červený jíl, po kte­rém neustále stoupáte nebo klesáte na kluzké stezce.
Z knížky i internetu jsme se dozvěděli, že na tento trek si lidé obvykle vyčleňují 4 dny - 2 dny tam a 2 dny zpátky. My jsme se z časových důvodů rozhodli absolvovat ho za 2 dny - 1 den tam a druhý den zpět :-)  Tím se cesta stala docela náročnou. Jak jsme se dočetli, již několikrát se stalo, že se lidé z treku nevrátili, neboť místy opravdu stačí chybný krůček a člověk se snadno zřítí po prudkém a kluzkém srázu dolů na skalnaté pobřeží oceánu. Žádné pomocné prostředky zde nečekejte. Celou trasu na "Na Pali Coast" jsme nakonec zvládli za 8,5 hod usilovného šlapání s množstvím puchýřů, jedním pádem do potoka, vyčerpaní, ale šťastní ! :-)  Dotovaly nás úžasné ostrovní energie, vlahý teplý vítr vanoucí od oceánu a nezapomenutelné výhledy. Ovšem poslední kilometry při zpáteční cestě byly více o vyčerpání než o vnímání okolních krás. Závěrečnou odměnou nám byl alespoň po­hled na mladého tuleně vyhřívajícího se na pláži, kde trek začíná i končí.

Po návratu z treku, kdy jsme se v novém ubytovacím zařízení setkali opět s Marjánkou, a po sdílení všech dojmů, jsme se celí šťastní ukládali ke spánku s pocitem, že to nejtěžší, co jsme zde chtěli prožít, máme za sebou a teď si budeme už jen užívat v klidu dalších krás ostrova.

Následující ráno však přišlo něco zcela neočekávaného. Probudil nás zvuk kvílejících sirén a zane­dlouho poté nás přišel zřízenec hotelového komplexu informovat, že na západním pobřeží Chile do­šlo k velmi silnému zemětřesení a že se napříč Tichým oceánem žene tsunami, kterou na havajských ostrovech očekávají cca za 3 hodiny. Jelikož se předpokládal horší dopad než při tsunami v 60. le­tech, kdy byli i oběti na životech, bylo nutno se neprodleně evakuovat. Náš bungalov byl cca 2 met­ry nad hladinou  oceánu ...
Bylo až neuvěřitelné, s jakým vnitřním klidem jsem oznámila : „Já už vím, proč jsem tady." To bylo to, co jsem cítila od počátku plánování naší cesty na Kauai, spojené se zodpovědností za něco, na co ale sama nestačím.
Rychle jsme si vše sbalili, rozloučili se s naším bungalovem nevěda, zda ho ještě někdy uvidíme a vyrazili autem do hor. Díky Marjánce jsme našli dočasný azyl v domku u jedné její kamarádky, kde jsme měli možnost sledovat průběh tsunami v přímém přenosu v TV zpravodajství.
Pro mě zde tím nastal intuitivně tušený okamžik, kdy jsem se mohla zapojit do energetické práce v souladu s Vyšším plánem. Při naladění se na probíhající dění jsem vnímala 3 úrovně aktivit. V té první jsem viděla na čem pracují lidé, kteří se spojili k ochraně havajských ostrovů a k těm jsem se také připojila a podpořila je. Pak jsem viděla, co dělám já sama a nakonec co dělají světelné bytosti. Bylo to úžasné a mělo to svůj vývoj – zejména v případě světelných bytostí. Dopad tsunami byl na­konec takový, že na protilehlé straně Tichého oceánu – v Japonsku, napáchala tsunami poměrně značné škody. Kdežto na havajských ostrovech se oproti původnímu předpokladu, projevila tsunami jako rychle se opakující několikerý zrychlený příliv a odliv.

Druhý den po tsunami jsme ve městě potkali Marjánčiny přátelé - „huňáky“, kteří pravili, jak to bylo úžasné, že se díky internetu propojili s celým světem a společně pracovali na vizi, kterou já jsem viděla.

Uvědomila jsem si, že tsunami mi byla ukázána ve výše popsaných vizích o zasvěcení v pyramidě naprosto přesně  (3 dny před samotnou událostí) jako soustředné kruhy na vodě. Ale vzhledem ke komplexnosti vize jsem ji nesprávně vyhodnotila jako dávnou událost. A já jsem se opravdu snažila ochránit to místo i s jeho obyvateli (podobně jak jsem to viděla ve vizi).
Pochopitelně jsem na to sama nestačila, ale v tom úžasném propojení se významného počtu lidí je obrovská síla a moc a i díky společnému pozitivnímu záměru se nakonec dějí zázraky !!! :-)

[ Přesně rok poté v březnu 2011 došlo k „opačné" situaci, k zemětřesení v Japonsku a vyvolaná tsuami se opět hnala napříč Tichým oceánem. Tři dny před samotným zemětřesením jsem velmi špatně spala, což se mi normálně vůbec nestává. Ze zpráv jsem se dozvěděla, k čemu došlo. Ihned jsem zavřela oči, abych se na celou událost napojila, podívala ...  Přišlo mi ale silné varování, že se smím jen podívat, a tentokrát nesmím jakkoliv zasahovat ..... ]

Zbývající pobyt jsme si užili již bez známek sebemenšího napětí. Potrénovali jsme si Hunu, pro­zkoumávali skrytá místa ostrova a užívali si povznášející pocit z úžasných energií. I cesta zpět domů proběhla v pohodě.
Strach z cestování se samozřejmě vypařil :-)
A vyjádření manžela po návratu domů: "Připadám si o několik desítek procent svobodnější !" :-)

 
Pro toho, kdo má zájem se podívat na fotokroniku našeho havajského pobytu, přikládám odkaz :

https://picasaweb.google.com/110703678944112287047/